Папа: Јевреји као народ нису криви за смрт Исуса

[Zawisza]

Ма папа је чудо

Beograd je zvanično bio prvi grad u Evropi očišćen od Jevreja, osim levičara svi su ih tamanili. Postoji svedočenje da su najopasniji bili ravnogorci čiča Dražini.

Ма немој ми рећи. Још само напиши да је Дража био гори од усташа.

Ако провцираш имај мало стила confused

To nisu provokacije, drugo je što ti sitnoduševno ne možeš da prihvatiš istinu. Ni mnogi Poljaci ne mogu da prihvate istinu da su Poljaci masakrirali Jevreje pa isto kao i ti beže od istine.

[Zawisza]

Ne znam u kom kontekstu sada pominješ Zagreb, i kakve veze ima sa ovom pričom.

Prvi grad u Evropi koji je zvanično očišćen od Jevreja je Beograd, postoji dokument kojim se izveštava nemačka komanda o tome, uostalom proguglaj o tome, nisam ja to izmislio niti mi je namera da provociram.

Znam da je teško priznati istinu, misliš da je u Poljskoj lako bilo priznati da u gradu na srpskom se zove Svilengradu, Jevreje nisu pobili Nemci nego Poljaci a krila se istina 60 godina. Bio i spomenik podignut na kome je pisalo da su egzekutori Nemci, pa priznali na kraju i spomenik morao biti srušen.

[Zawisza]

па бежали су Јевреји из Београда у Загреб почто је тамо било безбедно а онда им је Павелић преко папе средио да иду у Пољску confused

Шта ти причаш уопште јер си се надуваоfacenew22222222

Ako nisi sposoban da normalno komuniciraš onda nemamo o čemu da pišemo.

[Zawisza]

Nemačka vojska je ušla u Beograd 12. aprila 1941. godine, a već posle četiri dana Gestapo je objavio naredbu da se svi jevreji jave 19. aprila gradskoj policiji na Tašmajdanu. “Jevreji koji se ne odazovu ovom pozivu biće streljani“, obznanio je Gestapo. Bilo je to prvog dana posle kapitulacije Jugoslavije. Usledila je naredba komandanta Beograda pukovnika Ernsta fon Kajzenberga (od 25. aprila), kojom se jevreji izdvajaju od ostalih gradjana Arijevaca, te samo posle njih i samo u odredjeno vreme (tek od 10,30 časova) mogu kupovati namirnice i drugu robu u radnjama. Za nepoštovanje te naredbe zaprećeno je novčanom kaznom ili koncentracionim logorom, a za izricanje kazni “nadležna je Policija u Beogradu, odnosno njeni kvartovi”. Tri dana kasnije izrečena je zabrana da se jevreji voze tramvajem, a 30. aprila opet se oglasio Gestapo naredjenjem da se na odredjenim mestima prijave svi jevreji muškog pola, počev od 16 godina. Bile su to prve, aprilske mere, primenjene na jevrejima u Srbiji.

Srbija je u periodu od 1941. do 1942. godine totalno očišćena od jevreja. Akcija čišćenja jevreja u Srbiji se smatra najefikasnijom, najbržom i najtemeljitije izvedenom akcijom u sklopu “konačnog rešenja jevrejskog pitanja” u čitavoj Evropi. Posle samo godinu dana, Srbija je bila, po rečima jednog od nemačkih zvaničnika “JUDENFREI” – oslobodjena od jevreja.

Prvi feldkomandant, istovremeno i komandant grada Beograda, bio je pukovnik Ernst Moric fon Kajzenberg, koji je na toj dužnosti ostao do 9. februara 1942, a drugi Hans Albert Lončar. Već 25. aprila 1941. godine, o čemu je već bilo reči, pukovnik Kajzenberg je izdao naredbu po kojoj se jevreji izdvajaju od ostalih gradjana – Arijevaca, i tako u Srbiju uvodi rasne zakone. Indikativni su njegovi poverljivi izveštaji, kao onaj od 14. jula 1941, iz kojih se vide njegove pretenzije, nadležnosti i odgovornosti na policijskom sektoru rada. Govoreći o srpskoj policiji on kaže:

“Policija je ovde, s obzirom na ličnost šefa javne bezbednosti (reč je o upravniku grada Beograda i šefu policije Dragomiru Dragom Jovanoviću), u najboljim rukama. U prvim danima svoga rada naredio sam njeno ponovno organizovanje. Njena jačina iznosi 858 ljudi.”

[Zawisza]

па то је било јасно од почетка

Него за крај , ако постоје то индулгенције колико то кошта да папа опрости јеврејима неки грех, јел има ценовник? На пример толико и толико златних полуга и цео народ је прошо страшни Суд јел то тако функционише.

Razni su oblici indulgencija, srpski mafijaši praktikuju izgradnju crkava. Isto jedan lep način da plate i da im se oproste gresi.

Kod nas su ukinute davno indulgencije, pa je počeo masovno da se primenjuje manir srpskih političara, da se svima izvinjavamo.

Izvini ali stvarno nemam volje sa tobom da komuniciram.

[Zawisza]

Sigurno Dragi da nisu ni bolji ni gori, Govori se o istorijskim činjenicama i ja tvrdim da su svuda bili proganjani. Izvesno vreme proveo sam živeći u susestvu sa njima, imam dosta slika koje sam naslikao inspirisan životom u "getu". Ljudi ko ljudi, sa svojim običajima. Mislim da je geto izum nekog pape, potražiću malo po literaturi.

Židovi  na mojim slikama:

[Zayron]

Geto je dio mjesta, gdje žive ljudi istog vjerskog, narodnog (nacionalnog) ili rasnog porijekla a to dobrovoljno ili nedobrovoljno. Getom se naziva taj dio mjesta u kojem živi preko 30 % tih stanovnika.

Geta označavaju četvrti mjesta gdje su morali živjeti Židovi (na primjer Josefov u Pragu). Prvo geto postojalo je od 16. stoljeća (po izdavanju "Cum nimis absurdum" bule Pavla IV) u Veneciji (Ghetto Nuovo, gheto znači na italijanskom livnica, metalurška radionica gdje se lije gvožđe, dakle Nova livnica - prema tom dijelu grada Venecije gdje se ta livnica nalazila. Bila je to sefregovana židovska četvrt, stvorena u Veneciji 1516. godine. Kasnije se iz njenog naziva izveo opći topnim za takve slične četvrti koje su počeli nicati i širiti se po cijeloj Evropi.

Važno je napomenuti da su ta prva gheta koja su iznikla tom papinskom bulom bila dobrovoljna a na zahtjev samih Židova kako bi olakšali primjenjivanje židovskih pravila u praksi. Takvo isto tumačenje sam slušao na TV i čitao od vrhovnog češkog rabina Karola Sidona koji je objasnio da kako bi se dosljedno mogle primjenjivati svi ti zakoni o Sabatu i ostala pravila Tore neophodno je grad ili četvrt grada ili mjesta opasati i zatvoriti u tačno definirani prostor, nekad se to činilo zidinama, poslije ulicama.

Na primjer pravovjerni Židovi koji prakticiraju svoju vjeru ne smiju sa sobom nositi ključeve ni od kuće ni od auta ali ako žive u getu onda te odredbe otpadaju. Unutar tog geta vladaju onda savim drugačija pravila, na primjer i te ključeve onda možete nositi sa sobom kud hoćete, naravno u granicama geta. On sam je potvrdio da kao rabin mora izmišljati vratolomne načine, rupe u zakonu, kako bi mogao sa sobom ponijeti ključeve od svog auta a čega bi sigurno bio pošteđen kad bi živio u getu. Znači stanovanje u getima je pojednostavljivalo i olakšavalo svakodnevni život židovskih vjernika, rabina, ortodoksnih židova. Istovremeno sve te stvari koje su se vrlo lako dodržavale u getu postajale bi u prostoru van geta strašno kompliciranim a često i nemogućim za dodržavanje. O tomu kako bi to shvatili potrebno je mnogo bolje poznavati takozvane te šalbe, pravila za dodržovanje Tore kojih ima 614. Na žalost kasnije je vremenom došlo do zloupotrebe geta kao zatvora koja je kulminirala u II svjetskom ratu kao mjeszo istrebljenja Židova (Terezin, berlinski, varšavski geto).

http://cs.wikipedia.org/wiki/Ghetto

[Сер Жиле]

Beograd je zvanično bio prvi grad u Evropi očišćen od Jevreja, osim levičara svi su ih tamanili. Postoji svedočenje da su najopasniji bili ravnogorci čiča Dražini.

Ово је тако безочна лаж да си ми се згадио!

Ево једног нарећења генерала Драже Михаиловића о Јеврејима:

"РАСПИС: свим јединицама Југословенске војске у Отаџбини 7.4.1944.

Тел. бр. 884

У једном од наших листова као да се осећа нота антисемитизма (четници су штампали око 120 листова, међу којима и један дневни, "Видовдан", који је имао пет издања - прим. М.С). То је, пак, начисто да наш покрет не сме поћи тим путем. У овом рату страдали су Јевреји горе него ми Срби, а ми нисмо никада били против онога ко страда, па нећемо ни сада. У нас се никада није постављало питање Јевреја, већ питање режима. Ако не ваљају режими, не ваљају ни Јевреји, а ако су солидни режими и добар управни апарат, ваљаће и Јевреји. Али, у првом реду треба да ваљамо ми Срби.

Антисемитски напад не сме да се појави ни у штампи ни у пропаганди. Забрањујем сваку грдњу, као и распиривање мржње према Јеврејима у говорима, на јавним састанцима или приватно по кафанама приликом изношења мишљења појединаца. Јевреји су људи као и остали народи, а у овом рату страдали су више чак и од нас Срба. Ако већ као прави хришћани не можемо да развијемо братску љубав према Јеврејима, онда не треба ни да распирујемо мржњу према њима.

Са сваким оним који буде у ма ком погледу ма шта рекао с намером да то буде против Јевреја, сматраћу као рад на остварењу програма љотићеваца, те ћу са оваквим поступати по закону и надлежности. Чича."

(АВИИ, :А, 33-1-22 и 66-2-36)

О томе да је Београд био “JUDENFREI” треба говорити само у светлу да је Србија била окупирана и да је у њој страдало више Срба у свим стрељањима, одмаздама и по логорима. Истребљивањем Јвереја су се бавили исти они који су убијали масовно Србе по Крагујевцу, Краљеву, Ваљеву и Шапцу. Подсетићу те да је у логорима Старо Сајмиште и Бањица убијено највише Срба, не Јевреја. Чак су на Сајмиште интренирани Срби са Козаре након усташко-нацистичког похода.

Ако у Бога верујеш, судиће ти због ових неистина и лажи којима си оклеветао недужне!

[Сер Жиле]

Добро је рекао брат Марко13: "Не наседајте на покушаје оних који су отворено подржавали нацизам и фашизам да нама Србима који смо били једни од највећих жртава тих идеологија спочитају некакву улогу у холокаусту. Док је наш патријарх био по притворима и логору Дахау, поглавар ових који нас нападају је ћутао о убијању Јевреја и примао степинца у свили и кадифи."

[Zayron]

Holocaust v okupované Jugoslávii, Daniel Putík

U srpskoj historiografiji se danas o tome mnogo ne nađe niti govori,

naravno, ali u češkoj literaturi je podataka o svemu tome sasvim dosta.

Protižidovská opatření v Srbsku

Z hlediska dějin nacistické vyhlazovací politiky je Němci okupované Srbsko zajímavé jako jakási pokusná laboratoř. Vojenskou správu, jež na území Srbska zavedla 31. května 1941 rasové zákony (již s touto úvodní fází německé nadvlády je také spojeno masové nasazení Židů na nucené práce pro účely okupační moci), nahradila správa civilní v čele s SS-Gruppenführerem Haraldem Turnerem. Analogicky s postupem na obsazených východních územích proběhla úvodní, zatím nesystematická fáze vyvražďování židovského obyvatelstva v režii Pohotovostní skupiny (Einsatzgruppe des RSHA für Serbien), vytvořené již v dubnu 1941 pod ve­lením SS-Standartenführera Dr. Wilhelma Fuchse. Ta byla prodlouženou rukou Heydrichova Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (Reichssicherheitshauptamt, RSHA) na srbském území. Kromě bezpečnostně-policejní a zpravodajské agendy měla na starosti zejména boj proti partyzánským jednotkám. Když 16. září 1941 vydal šéf Oberkommanda wehrmachtu (OKW) Wilhelm Keitel neblaze proslulý OKW-Befehl Nr. 888 (známý spíše jako Sühnebefehl), vedlo to k zostření politiky vůči srbským Židům. Podle zmíněného nařízení mělo být postříleno 100 komunistů za každého zabitého Němce a 50 za každého zraněného.

Tato opatření souvisela se zostřením partyzánského odporu jak na okupovaných územích na Východě, tak i v Jugoslávii, kde proti nacistům a jejich spojencům povstali jak komunisté, tak i srbské vlastenecké skupiny – takzvaní četnici. Aby nedošlo k ještě většímu vyhrocení vztahů srbského obyvatelstva s okupační mocí, směrovali Němci osten perzekuce zejména proti příslušníkům židovské a také romské menšiny. Tzv. Geiselnahmebefehl, navazující na výše zmiňovaný dokument, legalizoval praxi brát rukojmí „do zásoby“, aby bylo možno odvetné akce provádět obratem. Již 27. července bylo jako rukojmí vzato 1 200 srbských Židů.

Politiku braní a zabíjení rukojmí zahájili nacisté již v úvodní fázi okupace Jugoslávie, což nás nutí zamyslet se nad tím, zda to byl skutečně až útok na SSSR, co v praxi tolik změnilo charakter německého vedení války. První masové popravy proběhly již 29. července 1941 v Jajincích, vraždění židovských mužů, zajištěných zejména při velké vlně zatýkání 25. srpna v Bělehradě, pak během září. Když pak partyzáni 2. října u Topoly postříleli 22 vojáků wehrmachtu, bylo během odvetných opatření na základě nelítostné aritmetiky zplnomocněného velícího generála pro Srbsko Franze Böhmeho postříleno 2 200 židovských a romských mužů, a sice v koncentračních táborech v Topovských Šupách u Bělehradu a v Šabci. V posledně jmenovaném táboře byli jako rukojmí drženi lidé z tzv. Kladovské skupiny židovských uprchlíků ze Třetí říše (včetně českých Židů), kterým se roku 1939 nepo­dařilo překročit hranici s Rumunskem na cestě do vysněné Palestiny.

Masové popravy lidí ze šabackého internačního tábora proběhly 12.-13. října 1941 v Zasavici. Jeho osazenstvo však bylo již dříve decimováno vlnou vraždění, jež probíhala od srpna 1941 a do jisté míry vyvrcholila v září pochodem smrti z Klenku do Jarku. Z mužů nepřežil nikdo; ženy a děti byly ze Šabce vesměs odvezeny do koncentračního tábora na bělehradském Sajmišti (Výstavišti). To je počátek masového vyvražďování Židů mimo okupovaná území SSSR; vyhlazovací akce přitom probíhaly ve spolupráci s Einsatzgruppen a policií.

Zodpovědnost za exterminační politiku tedy ležela jak na straně branné moci, tak i civilní správy, jíž byla v srbském případě podřízena Einsatzgruppe, tvořená příslušníky SS a společně s policií představující nástroj moci Heydrichova impéria RSHA v Srbsku. Rozdíly oproti situaci při tažení na Východ můžeme vidět mimo jiné v politice braní rukojmí. Závaznou linií v Jugoslávii a Řecku bylo brát jako rukojmí „emigranty, sabotéry, teroristy, komunisty a Židy“. To však v případě dvou posledně jmenovaných skupin nemělo při vyšším procentuálním podílu židovského obyvatelstva v SSSR a oficiálně proklamované komunistické orientaci jeho obyvatel smysl.

Vyhlazovací operace

Internovaní židovští muži byli shromažďováni ve velkých skupinách, zabíjeni na střelnici v Jajincích, v Deliblatu či mezi Pančevem a Jabukou a pohřbeni v hromadných hrobech. Do konce roku 1941 byla většina srbských židovských mužů po smrti – jednalo se řádově o tisíce lidí. Ženy s dětmi pak byly poslány na Sajmište, kde jejich řady rozšířili lidé převezení z táborů na Topovských Šupách (včetně banátských Židů) a z dalších míst v Srbsku. Ve vnitřním Srbsku byli místní Židé (jednalo se jen o několik stovek lidí) v říjnu 1941 internováni v táboře Červeného kříže v Niši. Zde zadržovaní židovští muži byli vesměs postříleni během masových poprav v únoru 1942 v Bubanji. Židovští muži z Kragujevce byli povražděni během operace v říjnu 1941, jejich soukmenovci z Požarevce a Smedereva byli postříleni na Sajmišti. V lednu 1942 sem šli na smrt také lidé ze Šabce, Niše a Kra­gujevce, v únoru z Nového Pazaru a Kosovské Mitrovice (jež se nacházela v té části jinak Italy okupovaného Kosova, nad níž nacisté díky jejímu nerostnému bohatství převzali správu sami), v květnu ze Zemunu a v červenci pak z Leskovce, Zaječaru, Svetozareva a dalších míst.

V Bělehradě proběhla masová internace 8. prosince 1941. Židé se museli přihlásit úřadům pod trestem smrti; to minimum lidí, kteří se nebáli nepřihlásit, mělo však jistou naději na přežití. Když došlo v lednu 1942 k personálním změnám v orgánech SS v Srbsku, otevřela se i cesta k úplnému vyhlazení zbytku srbské židovské populace. Vyšším vůdcem SS a policie (HSSPF) se stal Rakušan, SS-Gruppenführer August Meyszner. Fuchse nahradil v čele Einsatzgruppe SS-Standartenführer Emanuel Schäfer. Pod jejich vedením došlo k vyhlazovacím akcím proti tisícům žen a dětí. Do Bělehradu byl za tímto účelem od RSHA z Berlína dopraven „speciální vůz“, do něhož byly oběti nahnány s tím, že budou přepraveny do jiného tábora se snesitelnějšími životními podmínkami. V tomto voze však byly výfukové splodiny zavedeny dovnitř – tuto praxi používali nacisté již během tzv. Aktion T-4 (usmrcení postižených a nevyléčitelně nemocných v letech 1939-41), ale i ve vyhlazovacím táboře v Chełmnu, kde byli Židé za­bíjeni plynem již koncem roku 1941. Oběti umíraly po zhruba 15 minutách a byly pohřbívány v masových hrobech. Podobným způsobem byli vražděni i židovští pacienti bělehradské nemocnice.

Při podobných vyhlazovacích operacích, jež probíhaly od února do května 1942, byl v podstatě vyhlazen zbytek srbské židovské populace; za tímto účelem přicházely na Sajmište i již zmiňované transporty smrti z jiných částí země. Židé skrývající se na území Srbska a odhalení nacisty byli pak vesměs internováni v Banjici, kde jich bylo do října 1944 povražděno 455. Celkově se ze zhruba 12 500 srbských Židů zachránilo kolem 1 500. Mnoho z nich se připojilo k partyzánům a bojovalo ve velkých bitvách s nacisty a jejich spojenci v Bosně i jinde. O koncentračním táboře na Sajmišti se ještě zmíníme v souvislosti s transporty z Černé Hory a Kosova v roce 1944. Z původně Itálii patřícího Splitu, okupovaného Němci, sem šel transport smrti již v létě roku 1943.

http://www.navychod.cz/articles.php?id=b606263c-ddad-102d-bc3e-00e0814daf34

[Сер Жиле]

Holocaust v okupované Jugoslávii, Daniel Putík

U srpskoj historiografiji se danas o tome mnogo ne nađe niti govori,

naravno, ali u češkoj literaturi je podataka o svemu tome sasvim dosta.

Protižidovská opatření v Srbsku

Z hlediska dějin nacistické vyhlazovací politiky je Němci okupované Srbsko zajímavé jako jakási pokusná laboratoř. Vojenskou správu, jež na území Srbska zavedla 31. května 1941 rasové zákony (již s touto úvodní fází německé nadvlády je také spojeno masové nasazení Židů na nucené práce pro účely okupační moci), nahradila správa civilní v čele s SS-Gruppenführerem Haraldem Turnerem. Analogicky s postupem na obsazených východních územích proběhla úvodní, zatím nesystematická fáze vyvražďování židovského obyvatelstva v režii Pohotovostní skupiny (Einsatzgruppe des RSHA für Serbien), vytvořené již v dubnu 1941 pod ve­lením SS-Standartenführera Dr. Wilhelma Fuchse. Ta byla prodlouženou rukou Heydrichova Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (Reichssicherheitshauptamt, RSHA) na srbském území. Kromě bezpečnostně-policejní a zpravodajské agendy měla na starosti zejména boj proti partyzánským jednotkám. Když 16. září 1941 vydal šéf Oberkommanda wehrmachtu (OKW) Wilhelm Keitel neblaze proslulý OKW-Befehl Nr. 888 (známý spíše jako Sühnebefehl), vedlo to k zostření politiky vůči srbským Židům. Podle zmíněného nařízení mělo být postříleno 100 komunistů za každého zabitého Němce a 50 za každého zraněného.

Tato opatření souvisela se zostřením partyzánského odporu jak na okupovaných územích na Východě, tak i v Jugoslávii, kde proti nacistům a jejich spojencům povstali jak komunisté, tak i srbské vlastenecké skupiny – takzvaní četnici. Aby nedošlo k ještě většímu vyhrocení vztahů srbského obyvatelstva s okupační mocí, směrovali Němci osten perzekuce zejména proti příslušníkům židovské a také romské menšiny. Tzv. Geiselnahmebefehl, navazující na výše zmiňovaný dokument, legalizoval praxi brát rukojmí „do zásoby“, aby bylo možno odvetné akce provádět obratem. Již 27. července bylo jako rukojmí vzato 1 200 srbských Židů.

Politiku braní a zabíjení rukojmí zahájili nacisté již v úvodní fázi okupace Jugoslávie, což nás nutí zamyslet se nad tím, zda to byl skutečně až útok na SSSR, co v praxi tolik změnilo charakter německého vedení války. První masové popravy proběhly již 29. července 1941 v Jajincích, vraždění židovských mužů, zajištěných zejména při velké vlně zatýkání 25. srpna v Bělehradě, pak během září. Když pak partyzáni 2. října u Topoly postříleli 22 vojáků wehrmachtu, bylo během odvetných opatření na základě nelítostné aritmetiky zplnomocněného velícího generála pro Srbsko Franze Böhmeho postříleno 2 200 židovských a romských mužů, a sice v koncentračních táborech v Topovských Šupách u Bělehradu a v Šabci. V posledně jmenovaném táboře byli jako rukojmí drženi lidé z tzv. Kladovské skupiny židovských uprchlíků ze Třetí říše (včetně českých Židů), kterým se roku 1939 nepo­dařilo překročit hranici s Rumunskem na cestě do vysněné Palestiny.

Masové popravy lidí ze šabackého internačního tábora proběhly 12.-13. října 1941 v Zasavici. Jeho osazenstvo však bylo již dříve decimováno vlnou vraždění, jež probíhala od srpna 1941 a do jisté míry vyvrcholila v září pochodem smrti z Klenku do Jarku. Z mužů nepřežil nikdo; ženy a děti byly ze Šabce vesměs odvezeny do koncentračního tábora na bělehradském Sajmišti (Výstavišti). To je počátek masového vyvražďování Židů mimo okupovaná území SSSR; vyhlazovací akce přitom probíhaly ve spolupráci s Einsatzgruppen a policií.

Zodpovědnost za exterminační politiku tedy ležela jak na straně branné moci, tak i civilní správy, jíž byla v srbském případě podřízena Einsatzgruppe, tvořená příslušníky SS a společně s policií představující nástroj moci Heydrichova impéria RSHA v Srbsku. Rozdíly oproti situaci při tažení na Východ můžeme vidět mimo jiné v politice braní rukojmí. Závaznou linií v Jugoslávii a Řecku bylo brát jako rukojmí „emigranty, sabotéry, teroristy, komunisty a Židy“. To však v případě dvou posledně jmenovaných skupin nemělo při vyšším procentuálním podílu židovského obyvatelstva v SSSR a oficiálně proklamované komunistické orientaci jeho obyvatel smysl.

Vyhlazovací operace

Internovaní židovští muži byli shromažďováni ve velkých skupinách, zabíjeni na střelnici v Jajincích, v Deliblatu či mezi Pančevem a Jabukou a pohřbeni v hromadných hrobech. Do konce roku 1941 byla většina srbských židovských mužů po smrti – jednalo se řádově o tisíce lidí. Ženy s dětmi pak byly poslány na Sajmište, kde jejich řady rozšířili lidé převezení z táborů na Topovských Šupách (včetně banátských Židů) a z dalších míst v Srbsku. Ve vnitřním Srbsku byli místní Židé (jednalo se jen o několik stovek lidí) v říjnu 1941 internováni v táboře Červeného kříže v Niši. Zde zadržovaní židovští muži byli vesměs postříleni během masových poprav v únoru 1942 v Bubanji. Židovští muži z Kragujevce byli povražděni během operace v říjnu 1941, jejich soukmenovci z Požarevce a Smedereva byli postříleni na Sajmišti. V lednu 1942 sem šli na smrt také lidé ze Šabce, Niše a Kra­gujevce, v únoru z Nového Pazaru a Kosovské Mitrovice (jež se nacházela v té části jinak Italy okupovaného Kosova, nad níž nacisté díky jejímu nerostnému bohatství převzali správu sami), v květnu ze Zemunu a v červenci pak z Leskovce, Zaječaru, Svetozareva a dalších míst.

V Bělehradě proběhla masová internace 8. prosince 1941. Židé se museli přihlásit úřadům pod trestem smrti; to minimum lidí, kteří se nebáli nepřihlásit, mělo však jistou naději na přežití. Když došlo v lednu 1942 k personálním změnám v orgánech SS v Srbsku, otevřela se i cesta k úplnému vyhlazení zbytku srbské židovské populace. Vyšším vůdcem SS a policie (HSSPF) se stal Rakušan, SS-Gruppenführer August Meyszner. Fuchse nahradil v čele Einsatzgruppe SS-Standartenführer Emanuel Schäfer. Pod jejich vedením došlo k vyhlazovacím akcím proti tisícům žen a dětí. Do Bělehradu byl za tímto účelem od RSHA z Berlína dopraven „speciální vůz“, do něhož byly oběti nahnány s tím, že budou přepraveny do jiného tábora se snesitelnějšími životními podmínkami. V tomto voze však byly výfukové splodiny zavedeny dovnitř – tuto praxi používali nacisté již během tzv. Aktion T-4 (usmrcení postižených a nevyléčitelně nemocných v letech 1939-41), ale i ve vyhlazovacím táboře v Chełmnu, kde byli Židé za­bíjeni plynem již koncem roku 1941. Oběti umíraly po zhruba 15 minutách a byly pohřbívány v masových hrobech. Podobným způsobem byli vražděni i židovští pacienti bělehradské nemocnice.

Při podobných vyhlazovacích operacích, jež probíhaly od února do května 1942, byl v podstatě vyhlazen zbytek srbské židovské populace; za tímto účelem přicházely na Sajmište i již zmiňované transporty smrti z jiných částí země. Židé skrývající se na území Srbska a odhalení nacisty byli pak vesměs internováni v Banjici, kde jich bylo do října 1944 povražděno 455. Celkově se ze zhruba 12 500 srbských Židů zachránilo kolem 1 500. Mnoho z nich se připojilo k partyzánům a bojovalo ve velkých bitvách s nacisty a jejich spojenci v Bosně i jinde. O koncentračním táboře na Sajmišti se ještě zmíníme v souvislosti s transporty z Černé Hory a Kosova v roce 1944. Z původně Itálii patřícího Splitu, okupovaného Němci, sem šel transport smrti již v létě roku 1943.

http://www.navychod.cz/articles.php?id=b606263c-ddad-102d-bc3e-00e0814daf34

Добро је рекао брат Марко13: "Не наседајте на покушаје оних који су отворено подржавали нацизам и фашизам да нама Србима који смо били једни од највећих жртава тих идеологија спочитају некакву улогу у холокаусту. Док је наш патријарх био по притворима и логору Дахау, поглавар ових који нас нападају је ћутао о убијању Јевреја и примао степинца у свили и кадифи."

[Crveni Baron]

..."možda nas Jevreji ne vole, ali mi volimo njih", ...

Znaju Jevreji odlicno ko ih je klao i proganjao i u zadnjem ratu a i 1000 godina pre njega. A ovaj primitivni antisemitizam se implementira vestacki u Srbiji. Kao i pederastija.

[marko_13]

Svuda su Jevreji proganjani. U Poljskoj, koja je imalapreko 3 000 000 Jevreja pred drugi svetski rat, svi su ih ubijali pa čaki i Poljaci. Javno se za to izvinuo lično primas Poljski kardinal Glemp.

Najpre je podelom Poljske između Nemaca i Rusa tajnim sporazumom Hitler-Staljin, došlo do apsurdne situacije da su Jevreji uz pomoć Rusa diskriminisali Poljake. To je kratko trajalo i usledila je po mom mišljenju sramna odmazda od strane Poljaka gde su građani Poljske podigli ruku na druge građane Poljske.

Posle rata su opet Jevreji vratili svojim susedima uz pomoć Rusa.

Beograd je zvanično bio prvi grad u Evropi očišćen od Jevreja, osim levičara svi su ih tamanili. Postoji svedočenje da su najopasniji bili ravnogorci čiča Dražini.

E sad da je pohvalno što je papa rekao, po meni jeste. Sigurno da su Rimljani razapeli Isusa, Jevreji nisu imali ingirencije da to urade, a opet bilo je od strane pape Lava pa onda i Vasiliusa tih nasilnih pokrštavanja Jevreja.

Al zato kad se kretalo u krstaške pohode bez Jevreja se nije moglo. Sve pohode su oni finansirali.

Ово је историјска неистина, а не чуди ми ко је највише форсира. Први град јуденфрај је био Талин. Толико о томе.

[marko_13]

Иначе ово што римокатолици форсирају је извод једне од преписки у којем се нацистички официри хвале да је Београд очишћен од Јевреја, што се касније показало нетачним, јер су Јевреји до почетка 1944. проналажени. О томе више у монографијама које говоре о логору Бањица и Старо сајмиште.

Нацистичка статистика каже да је Талин био први главни град без Јевреја. Мали куриозитет је да је 1941. непосредно по уласку Немаца у Србију у Београду живело дупло више фолксдојчера од Јевреја.

[marko_13]

Постоје и тачнији подаци. Они се односе на све градове, небитно да ли су главни или не. Биће интересантни господи Пољацима. Јуденфрај градови, хронолошки, тј. било је и других, али су ови званично пријављени:

1. Гелнхаузен, Немачка, 1. новембар 1938.

2. Бидгошћ, Пољска, децембар 1939.

3. Луксембург, 17. октобар 1941.

4. Талин, Естонија, 20. јануар 1942. Иначе на Ванесе конференцији је Естонија пријављена као прва држава без Јевреја.

5. Београд, Србија, август 1942.

6. Беч, Аустрија, 9. октобар 1942.