Da li pogrešno tumačimo Bibliju?

[Zayron]

Hvala na trudu poštovani Josipe,

Kažeš misliš da Gospod nije prokleo smokvu radi nje same,već da bi to bila metafora.

Ali on je nju ipak prokleo,a metaforu je kao i mnoge svoje metafore mogao samo ispričati,bez da proklinje smokvu koja ne radja kad joj i nije vreme da radja,ne?

Ne kažem ja to, to kaže taj s tog Foruma a objašnjenje koje sam ja pročitao mislim da je bilo mnogo bolje od ovog koje sam prenio. To je s tog Foruma i samo sam ga istakao jer ima najviše smisla od onih što su tamo. Polako, sjetiću se ja, evo sad sam se sjetio da su svi bili ustvari žedni i gladni i htjeli se nečim osvježit ali ne sjećam se još šta je bilo rečeno u vezi te smokve, kako im ona pade na pamet i zašto se uopšte poveo razgovor o njoj a tamo je i to bilo mislim nekako bar meni jasno i logično objašnjeno. Nije se radilo samo o pukoj metafori, strpljenja, sjetiću se već ja o čemu je to bilo a možda tačno i autora i knjige gdje sam to pročitao.

[Zayron]

Ne, treba razumeti da Isusa nisu odbacili svi Jevreji kako proizilazi iz mnogih tumačenja. Odbacili ga jesu "neki".

Relativno je lako objasniti zašto je Isus bio u potrazi za voće u rano proljeće - nakon događaja opisanih dogodio neposredno pre Pashe. Razne vrste smokava, većina rađaju dva puta godišnje. Ako je "zima" u Palestini bila blaga, neki plodovi, koji se ne bere u jesen (jer su bili premali), još uvek mogu dozrevati u proeće iduće godine. Smokve smatrani su posebno ukusnei pogodne da ih pokupi na prijelazu iz marta i aprila, kada je stablo pustalo u izobilju novih listova. Dakle, Isus se može nadati da će naći jedan plod, iako "nije bilo sezone za smokve" .

Da, to je to objašnjenje, tamo te voćke rađaju i dva puta godišnje a Isusi apostoli se nadali da će bar nešto pronaći, to isto sam i ja pročitao, znači. Nisam odmah vidio šta je Zawisza napisao.

[DYNABLASTER]

ma, bio je malo nervozan :lol:

[Zayron]

Našao sam sad to ono tačno objašnjenje te epizode a ono je ustvari malo komplikovanije ali vrlo logično. i odnosi se to više na jednu drugu pojavu a ne toliko na taj ubrzani ili kontinuirani ciklus vegetacija koji je u pojednih vrsta biljaka i drveća moguć i postoji. Stvar je u tome što nakon cvjetanja smokva stvara takozvani "predplod" dakle nezrelu formu ploda koja se dalje razvija ali je jestiva, moguće ju je konzumovat bez ikakvih problema. Isus kad je išao s apostolima iz Betanije, ogladnio, išao tamo pogledat ima li tih "predplodova" a osim lišća ništa tamo nije našao, što znači da je to bilo besplodno drvo, od njega ne bi bili plodovi ni poslije u jesen jer se ne bi imali iz čega razvit. a prema svim zakonima prirode bi plodovi nakon cvjetanja na stablu trebali biti. Međutim nije ih bilo. isus na to reče: A s tebe nek niko više voće ne jede, I učenici su čuli da je to rekao. A sljedeće jutro kad su prolazili kraj te smokve, apostoli gledali šta to bi s njom a ono se ta osušila iz korijena. Apostol Petar reče: pogle, učitelju, ta smokva što si ju prokleo se (zaista) osušila. Isus na to reče: Imajte vjeru Božiju. A rečenica, ili tvrdnja da: nije bilo vrijeme smokvama (plodovima) ustvari znači - nije bilo vrijeme zrelim plodovima, nije bilo standardno vrijeme kad se smokve beru zrele i jer to što se bere tada odmah po odcvjetu nisu smokve u pravom smislu riječi.

Na text Mk 11, 12-14.20-22

Když vyšli druhého dne z Betanie, dostal Ježíš hlad. Spatřil z dálky fíkovník, který měl listí, a šel se podívat, zda na něm něco nalezne. Když k němu přišel, nenalezl nic, než listí, neboť nebyl čas fíků. I řekl mu: "Ať z tebe již na věky nikdo nejí ovoce!" Učedníci to slyšeli. Ráno, když šli kolem, uviděl ten fíkovník uschlý od kořenů. Petr se rozpomenul a řekl: "Mistře, pohleď, fíkovník, který jsi proklel, uschl." Ježíš jim odpověděl: "Mějte víru Boží!

>>Milí bratři a milé setry<< pozvolna nám začíná nový akademický rok a s ním k nám přicházejí nové otázky, ale vyvstávají i otázky staré, přesto však stále aktuální, žádajíce si nové reflexe a nových odpovědí.

Ježíš v našem textu přichází do Jeruzaléma, města pokoje, aby tu tak jako každý rok oslavil Velikonoce. Zatím však, dle našeho textu, Ježíš do Jeruzaléma jen vchází... Je ráno, a není se co divit, že Ježíš dostává hlad, když tu se „jako na zavolanou” na obzoru objevuje fíkovník – snadno a zdarma dostupné jídlo pro hladového poutníka jen, kdyby byla doba fíků. Jaký je pak údiv nás posluchačů nad tím, že Ježíš fíkovník proklíná, vždyť ví, že doba fíků není. Jaký důvod Ježíš asi má? Co ho k tomuto jednání vede? Důvod tu ovšem je, jako mnohé rostliny i fíkovník kvete, a to, co po odkvetlém květu zůstane, pak utváří jakýsi „první plod”, ze kterého se postupem času vyvine „pravý fík”, ovšem už tento „před-plod” nebo „první plod” se dal jíst. V době velikonoc už byly fíkovníky odkvetlé a nacházeli se na nich právě ony „první plody”, jenže na našem fíkovníku žádné „první plody” nejsou, kvetl sice, ale „první plody” nikde – nelze tedy čekat, že by náš fíkovník v určené době přinesl kýžené plody – je k ničemu, ztrácí svůj smysl, neboť nenaplňuje to, co se od něj očekává.

Když kolem fíkovníku Ježíš s učedníky nazítří procházejí, fíkovník je již uschlý od kořene – nelze nevidět onu podobnost s osudem Jeruzaléma, který nepoznal čas svého navštívení, nepřijal Ježíše, který do něj právě přichází se svým mesiášským programem – Jeruzalém však nemá žádné „první plody”, kterých by se Ježíš „mohl nasytit” většině jeho obyvatel totiž chybí otevřené srdce – a proto nemůžeme čekat, že Jeruzalém ponese ovoce „nové zbožnosti” a že odtud vzejde impuls k šíření Ježíšova hnutí do světa – naopak jeho osudem je, že uschne od kořene, bude celý zničen.

Když učedníci vidí, co se s fíkovníkem stalo, Petrovými ústy před Pánem suše konstatují, že fíkovník uschl.

Ježíš jim nato odpovídá podivným imperativem: „Mějte víru Boží! (πιστιν θεου)”

Tím učedníkům celou událost, ono zvláštní „živé” proroctví, vysvětluje; víra, je to, co učedníky s fíkovníkem spojuje – budou-li mít víru ponesou ovoce, jestliže však víru mít nebudou, je jejich osud zpečetěn, jsou odsouzeni k tomu, aby „uschli od kořene”!

Víře je tu dán zvláštní přívlastek – víra Boží – tu bychom měli, my theologové, zbystřit sluch a pokusit se tento speciální obrat, či pojem vysvětlit. Jedině ve víře přeci může být theolog theologem a uchopovat to, co nazýváme Božím zjevením jako to, co se dotýká přímo jeho, neděje-li se tak, je možná speciálním religionistou, ale nikoli theologem.

Co to pak znamená ono „mít víru Boží”? Kdekdo dnes řekne: Věřím v to či ono nebo věřím tomu či onomu. Jako křesťané si nárokujeme říkat své „věřím“ tehdy, když přitakáme kupříkladu na text Apoštolského vyznání víry, kdy říkáme, že „vyznáváme svou víru“. Ale jakápak víra Boží (?), své „věřím” přece říkám já sám ze sebe a za sebe? Rozumíme pak opravdu těm pojmům „věřit, věřím, víra”?

Domnívám se, že pokud chce alespoň malinko nahlédnout a snad i pochopit, co se za výše zmíněným pojmem „víra Boží” opravdu skrývá a osvětlit si jej, musíme začít od pohádky¹ o Stvoření, jak nám ji podává první kapitola Geneze. Pro židy je příběh o Stvoření příběhem o vyrovnání se s chaosem, kdy Bůh tvoří (b - r - ch) a dává svému stvoření také svůj řád.

Na počátku, v onom mýtickém chaosu postrádajícím smysl, je Bůh, JHVH, který sám bytí způsobuje² a o kterém nemůžeme vypovědět nic lepšího, než co o sobě sám říká, že je „ehjé ašer ehjé (Jsem [budu, stávám se, stanu se], který jsem.)“.

Hospodin (א), který tvoří (ב), tvoří v sobě a ze sebe své „něco“, své stvoření; On tvoří svůj obraz, nemůže jinak, protože nic jiného než On v chaosu není, proto také nemůže konstatovat o svém stvoření nic jiného než „je to dobré“, vždyť sám je dobrý či dobro samo.

Stvoření je tedy stvořeno jako dobrý Boží obraz, místo nesmyslného chaosu, který tu hučí svým nebytím a nesmyslem, má stvoření v sobě od Hospodina kosmický řád; vždyť je stejně jako On, elohím, i ono mnohé; právě tak jako On, se také ono musí neustále „pohybovat“ („dout“), protože mu Bůh vdechl (n-p-ch) svého ducha (ruach; vanutí či vítr), jenž si neustále vane, kam chce, tím své stvoření oživil. Celé stvoření pak je živé, žije (ch-j-h), právě skrze to, že je samo dobrým Božím obrazem ať člověk, ať živočich či rostlina anebo i „neživý“ kámen (z našeho biologického pohledu).

Byl by to krásný „rajský stav”, kdy si člověk je a žije s Bohem v jednotě a nic ho netíží, kdy může Boha zakoušet přímo. K tomu by nebylo co dodat, jen kdyby dle vyprávění Geneze nepřišly na scénu příběhy o lidském pádu.

Pád je tu potřeba interpretovat jako průlom chaosu, toho hučícího nesmyslu, se kterým si člověk neumí poradit a jemuž stále znovu podléhá, do života každého člověka; pod jeho tlakem člověk zapomíná, že je Božím obrazem (tak líčení o Adamově pádu), kdy člověk vlastně zapomíná na Boha, a proto jím touží býti sám, nebo zapomíná na to, že je stvořen jako dobrý, a pod tíhou situace se začne cítit jako špatný (tak líčení o Pádu Kainově) a chce se sám „vy-lepšit”. Každopádně s prvním průlomem chaosu (nesmyslu) do lidského života ztrácí člověk „rajský stav“ a vztah s Hospodinem.

Do života „padlého člověka“ se sice prolomil a prolamuje chaos a člověk sám sice přestal ve svém životě v mnohých věcech nacházet smysl (například proč onemocněl právě on rakovinou, nebo proč právě jemu zemřel někdo blízký), přesto je v něm něco, co mu umožňuje v jeho životě smysl také spatřovat. Jde o onu „zástrčku“, do níž se může připojovat transcendentní, onu „die Folge“, „jiskřičku v duši“ mystiků³ či řečeno pojmem vypůjčeným z angloamerické moderní theologie (S. M. Ogden) o elementární víru. Tato „elementární víra“ je onen Boží kosmos – řád - přítomný ve všem stvoření, který mu dává smysl. Pro podepření této myšlenky je třeba poznamenat, že kdyby tu smysl nebyl, bylo by i toto mé nynější počínání stejně nesmyslné jako všechno ostatní, vládl by totiž chaos, ale už tím, že jsme zde v kapli či na fakultě, se ukazuje, že naše počínání smysl má, jinak je přece být tady stejně nesmyslné jako všechno ostatní počínání.

To, že v člověku se nachází „zástrčka“ elementární víry ovšem neznamená, že se skrze ni dostane zpět Hospodinu, neboť i do této „zástrčky“ je možné, jako i do té elektrické, připojit ledasco transcendentního nebo transcendovaného, co člověku byť i jen zdánlivě pomáhá v boji s prolamujícím se chaosem.

Jedině pokud toto „připojení“ poskytuje pravou jistotu ('a-m-n) pro boj s prolamujícím se chaosem, působíc tak opravdovou změnu celého člověka k lepšímu, je toto spojení člověka s transcendentním správné a v souladu s řádem elementární víry.

Tehdy je člověk fíkovníkem, který má „první plody” a při setkání s Ježíšem, který k němu přichází v nahých, hladových, nemocných nebo vězněných bližních, žádaje si nasycení, nese ovoce, aby posléze vydal i pravé fíky. Toto je pravá víra, která v Jeruzalémě chyběla.

Naopak tím neplodným fíkovníkem je člověk, má-li víru, která je jen zvírou z jeho samého – vírou ve vysněného „pán-býčka“ či „hospodinka“, který člověka nevede ke změně smýšlení a v boji s chaosem mu poskytuje jen lacinou falešnou útěchu. Tak na tom byl i Jeruzalém, město pokoje pokoj dát neumělo.

>>Milé sestry a milí bratři,<< nás všechny ohrožuje chaos svými vpády do našeho života, někdy nás dovádí takto až k zoufalství, kdy nevíme, co si počít a uzavíráme se do sebe s pocitem , „že schneme od kořene” nebo nám přichází na mysl pokušení hledat naději a útěchu jinde.

Právě zde nás má posilovat vědomí, že naše víra není z nás, že jde o víru Boží, πιστις του θεου, jež je nám dána, jak vypravuje například Podobenství o rozsévači.

Ježíšův imperativ v našem textu je nám tak i zaslíbením a výzvou, jakoby Ježíš říkal: Vy buďte dobrými stromy, mějte „první ovoce”, abyste mi mohli jednou přinést fíky, tak to chci.

Ježíš totiž náš problém s chaosem dobře zná a ví, že jsme samy ze sebe neschopni se s chaosem vyrovnat; vždyť On se s chaosem vyrovnává za nás, když se na kříži sám stává fíkovníkem uschlým od kořene, aby nás učinil fíkovníky plodnými. Takto nás vrací do „rajského stavu”, kdy zatím ve víře neseme „první ovoce”, maje vztah s Hospodinem, abychom se k němu jednou zcela navrátili ve vzkříšení. Amenn.

1Míněno tak, jak pojem vykládal Patočka. Pohádka jako to, co následuje po hádce a ustanovuje pojmy.

2Narážím zde na výklady tetragramu, konkrétně na ty, které říkají, že tetragram by mohl být tvar slovesa být (h-j-h), který znamená „způsobuje bytí“.

3Narážím zde zvláště na německou mystiku: Eckhart, Suso, Taulet, Franckforter a další jí inspirovaní.

[Милан Меденица :)]

Ne mogu da razumem (za sada,nadam se)zbog čega je Isus prokleo smokvu kad joj nije bilo vreme radjanja?

Može li se na ovoj temi postaviti to pitanje,ili da pitam na nekoj drugoj?

http://www.svetosavlje.org/biblioteka/Svetopismo/TumacenjeJevandjeljapoMateju/21.htm

Свети ТЕОФИЛАКТ Охридски

ТУМАЧЕЊЕ СВЕТОГ ЕВАНЂЕЉА ПО МАТЕЈУ

18-20. А ујутро враћајући се у град огладње; и угледавши смокву једну крај пута дође њој, и не нађе на њој ништа осим лишћа, и рече јој: Да никада не буде од тебе рода до вијека и одмах усахну смоква. И видјевши то ученици дивише се говорећи: Како одмах усахну смоква.

Господ је често чинио чуда и она су увек била на добро и корист људи, јер ниједно чудо није учинио да би некога казнио. Ипак, како не би помислили да Он није у стању да казни, овде показује и ту способност, али не примењујући је, будући човекољубив, на људима већ на дрвету, као што је то раније учинио са крдом свиња. Учинио је да дрво усахне како би уразумио људе. Ученици су с правом били зачуђени, пошто смоква у себи има доста течности. Зато је ичудо било још веће, јер је она одмах усахнула. "Смоква" означава и јеврејску синагогу која има само "лишће", дакле, видљиво слово Закона, али не и плод Светога Духа. Међутим, и сваки човек који се преда сластима земаљскога живота сличан је овој смокви, јер такав нема духовног плода да би дао Христу када огладни, већ само лишће које вене и опада као пролазна маштања овога света. На таквог се односи проклетство, јер Христос каже: "Идите од мене проклети у огањ." Такав ће човек усахнути као смоква, пржен у пакленом огњу, и његов језик ће се осушити као језик онога богаташа (у причи о убогом Лазару).

[Hellblazer]

Ja sam toliko zbunjen i najlepse vas molim da mi pomognete.

Nije mi jasna recenica posle Adamovog uzimanja sa drveta poznanja dobra i zla, "I reče Gospod Bog: Eto, čovek posta kao jedan od nas znajući šta je dobro šta li zlo

Nije mi jasno zato sto znamo da je covek stvoren po liku i podobiju Bozijem, sto vec ukazuje na to da je on kao Bog.Da li mu je Bog uskratio da razlikuje dobro i zlo?To mi nema smisla jer ispada kao da je Bog coveku sve darovao, stvorio go po Njegovom liku ali nije mu dao da razlikuje dobro i zlo, ono sto je i jedna od osnovnih "vrlina" koju Bog poseduje.

[Милан Меденица :)]

Ja sam toliko zbunjen i najlepse vas molim da mi pomognete.

Nije mi jasna recenica posle Adamovog uzimanja sa drveta poznanja dobra i zla, "I reče Gospod Bog: Eto, čovek posta kao jedan od nas znajući šta je dobro šta li zlo

Nije mi jasno zato sto znamo da je covek stvoren po liku i podobiju Bozijem, sto vec ukazuje na to da je on kao Bog.Da li mu je Bog uskratio da razlikuje dobro i zlo?To mi nema smisla jer ispada kao da je Bog coveku sve darovao, stvorio go po Njegovom liku ali nije mu dao da razlikuje dobro i zlo, ono sto je i jedna od osnovnih "vrlina" koju Bog poseduje.

човек је саздан да расте и да сазнаје, не да јесте, бива и зна као што је Богу то природа, и то да би могао да изабере према својој мери, ако треба и да окуси смрт да би боље изабрао.

човек само освешћује дарове и примењује их, иако се рађа са њима ... на крају, то само олакшава избор:

где има разума, нема избора